Perla může být i černá

Stav nouze lze vnímat i jako výzvu k tomu být spolu, i když spolu nejsme. Rozhodli jsme se tedy se studenty magisterského oboru režie a scenáristika, že spolu napíšeme koláž našich současných vjemů a že si budeme předávat klávesnici jako veslo na jedné lodi a to třeba na Černé perle. Protože díky rouškám a šátkům je nyní piráty z Karibiku většina z nás. Moje východisko přitom nebylo stanovením rámce. Každý následující pisatel sice musel vyplout z přístavu textu předcházejícího, ale mohl si dopádlovat tam, kam chtěl či ho proud slov zanesl.

Totiž. Před pár dny jsme se doma se ženou Martinou, dcerou Eliškou a synem Šimonem opět dívali na v televizi vysílaný dobrodružný esej Piráti z Karibiku příznačně poznamenaný převalujícím se šutrem Kiethem Richardsem. Ten jednak ve filmu sehrál otce Jacka Sparrowa, ale svým způsobem ztělesnění strunové teorie rovněž inspiroval rozvibrovanost pirátského kapitána v podání Johnyho Deppa. A jelikož se mně dlouhodobě nedařilo precizovat téma pirátského eposu, tak jsem k tomu v rámci bytového semináře vyzval rodinu. Tento impuls v pozdní noční hodinu nevyvolal v pohodě obýváku zrovna nadšení a možná proto Šimon v zájmu všech obratem a přitom až se s nuděnou samozřejmostí vypálil jako z dávno nabitého děla tezi, že “tam jde tati přece o to, že Jack Sparrow odhaluje povahu těch ostatních tak, že tam je vlastně pirát každý.” Rodina šla poté s úlevou spát, ale já si ještě do náhle opuštěného gauče promítal nakažlivě se šklebícího Jacka, aby mně až po notné chvíli došlo respektive doplulo, že Jack vlastně vyvolává rozjitřující sympatie tím, jak je bezelstně lstivý, pravdivě lživý, jak se opravdově přetvařuje. Na rozdíl od ostatních se neschovává za šátky kodexů, norem nebo pravidel aristokracie, podsvětí či zásvětí a to proto, že kůže jeho tváře je šátkem okamžiku. Jack ztělesňuje nadosobní princip “všechno je jinak” bytostně a až osvětově. Pěstuje kritické vnímání skutečnosti, přátelsky nepřátelsky, každým okem jinak, na nás pomrkává: hele, dávejte si na mě i na svět bacha. Mu jedinému tak můžeme nakonec vždycky věřit a to díky tomu, že se mu nikdy věřit nedá. Obětoval se světu tím, že popřel sám sebe. Heroický étos chameleóna tělem i duší, jehož vpravdě i vlži vrcholným kouskem je mystická scéna, kdy postaví na hlavu nejen sebe, ale obrátí i Černou perlu a dokonce také svět vzhůru nohama. A to poté, co přečte mořskou mapu jako vzkaz, že co je nahoře, je i dole. Dno oceánu se tak stane nebem, mrtví živými, Černá perla světlem budoucnosti. “Takže hej hou, studenti! Hejbněme kostrou zavirované současnosti! Hrábněme do stojatých vod, nechť se vzedmou vlny života!” (Jan Gogola ml.)

To, že se Jackovo jednání otáčí jako mince pirátského pokladu, mě donutilo přemýšlet o příkladu z okolí. A našel plno chameleónů, jejichž barva se mění podle toho, jaká je zrovna v módě. Nezávisí na tom tolik život a smrt, jako u pirátů, ale princip je podobný.

Z nedávné praxe najdu příklad osoby, jejíž schopnost adaptovat chovaní tak, aby vedlo k co největšímu kariérnímu posunu byla až obdivuhodná. A asi každý z nás má v okolí příklad člověka, na kterého tenhle popis sedí. Někdo, kdo se zdá být milý, ale bez mrknutí oka vás hodí přes palubu, když to situace vyžaduje. Nejhorší ale je, že je tato metoda úspěšná. 

Když ale otočím loď vzhůru nohama, jeden z mých nejoblíbenějších hudebníků Lemmy se proslavil právě díky tomu, že vždy zůstal svůj, ať se dělo cokoliv. Nezáleželo, co je zrovna v kurzu, co letí, nebo spíš „pluje.“ Člověk měl u něj vždy jistotu něčeho, co proud času nezmění. Však jak sám zpívá:

„Mé jméno je čistý

Nikdy se nepodívám na padoucha a řeknu si, že jsem stejný

Nemůžu být obviněn

Když žiju jako muž cti,

Nemůžu zemřít zahanben“

Ať se v mém životě dělo cokoliv, věděl jsem, že každé dva roky se mohu těšit na album, od kterého dostanu přesně to, co potřebuji.

Jak ale po tomto proudu myšlenek doplout k nějakému smysluplnému závěru? Napadá mě vztáhnout to na dnešní dobu. Nejít s ní může být svým způsobem originální. Znám dva lidi, co nemají Facebook a svým způsobem jsou to pro mě rebelové. Ono je totiž těžké slézt z hlídkového stožáru a chvíli nezkoumat kurz. Spousta lidí se bojí, že se potopí. A obdivují ty, co jdou proti proudu tím, že stojí na místě. (Jakub Porteš)

Idem akurát do obchodu, kde nenakupujem toaleťáky a keď platím, chcem sa usmiať na peknú slečnu predavačku, lenže ona nereaguje, pretože sa darmo usmievam, keď mám orúškovaný ksicht a uvedomujem si, ako mi chýba sloboda voľného prejavu. Sloboda mimicky dať najavo čo si myslím, keď som von. Sloboda normálne vidieť, lebo sa mi okuliare nad rúšku zahmlievajú a neviem rozoznať, či tieto banány sú v cene, ktorú som za ne ochotný zaplatiť. Sloboda ísť s tebou na pivo.

Teraz pracujem na dokumente o chalanovi, ktorý sa snaží nájsť slobodu cestami na bicykli značky Liberta, ale nemôže, lebo si ju nenosí v hlave a radšej uniká než bojuje.

A to je Jack, ktorý uniká na Perle aby bol slobodný, ale nie je, lebo stále má niekoho za pätami, niekoho z minulosti, niečo, čo nevyriešil, keď mal. Čo nevybojoval, ale ušiel. No a hovorím si, že keď už musím sedieť doma na riti a z mojej slobody je značne odkrojené, lebo nemôžem ísť ani cez hranice, že čo keď je to naopak. Možno práve je to sloboda času sa rozhodnúť, sloboda mantinelov, ktoré ma môžu usmerniť, sloboda anonymity v rúške. A keď si otočím karanténou ako si Jack otočil Perlou, mohol by som v nej nájsť cestu na slobodu v neslobode. Alebo fľašku rumu. (Radovan Majer)

Flaška obyčejného rumu tady v obchodě v Jižní Koreji v Soulu stojí zhruba 65 000 KRW (asi 1 300kč). Za to bych mohla mít 27 ochranných protivirových roušek KF94.  Těžká volba. Asi spíš však při svém studentském budgetu volím v pauze mezi online přednáškami Green Tealatte. Hodně sladký zelený čaj s mlékem. Všechno je tady vlastně dost sladký. Chleba, maso, taky rýže. Ale i ostrý. Nekompromisní, jako třeba kimchi. Taktéž i povaha Korejců. Úsměv, respekt a za každým poděkováním či rozloučením milá poklona. Když je ale potřeba něco zvládnout, beze slov a s přísným koncentrovaným pohledem to udělají. Jako například nošení roušek. Ale to už je tu spíš více trendem než povinností. Když jdeme s Katarínou (spolubydlící) večer do baru, dívčí typickou otázku: Jaký si bereš boty? už nahradila věta: Jakou si bereš masku?

Navzdory hrůze, která panuje po celém světě a momentálně hlavně v Evropě, si užívám klidu. Né díky karanténě. Tu ani nemáme. Ale konečně si můžu dovolit luxus mít v šuplíku svoje věci, ve skříni oblečení a knihy na poličce. Na tyto 4 měsíce mě nečeká žádné každotýdenní přejíždění Zlín-Praha-Brno-Praha-Zlín-Kroměříž-Brno. Asi jsem prostě musela letět přes půlku světa – nechat se odtáhnout, abych se konečně nikam nemusela tahat sama. Vlastně jsem tak nějak našla největší svobodu a klid v době krize a nesvobody.

Je těžké hledat společné znaky s mojí rodnou zemí, zvlášť v této době. Nakupovat v supermarketu je tady ale teda taky zlo. I když trochu jinak.  Při nákupu ovoce a zeleniny, nevím, jestli koupit ananas v kulaté krabičce, hranaté či trojúhelníkové. Nabízí se taky sáček či miska (vzkaz pro mé eko kamarády: v plastu se prodávají i banány). Tento problém je v každé potravinové sekci. Nevíte, pro co se rozhodnout. Avšak i dezinfekce se tu vybírají podle barvy balení. Moje prvotní nadšení, kdy spasím alespoň svoji rodinu a pošlu jim roušky do Česka, však zastavil fakt, že je tato situace ilegální. O to víc si zde uvědomuji svoji bezvýznamnost, oproti světu, oproti velkoměstu, oproti mrakodrapu, který nade mnou právě ční. Zavřu oči a s úsměvem (potom, co si sundám roušku) se napiju svěžího vychlazeného broskového Icetea, co jsem si právě koupila (po dlouhém hledání v supermarketu). Ah fuj.Omyl. Hnědá rýžová voda. Tak snad příště. (Ida Ralevská)

Paradoxem dnešní situace je, že zatímco korejští občané mohou chodit prakticky kamkoliv volně, přestože jejich země je nákazou daleko více postižená než naše, tak my stejně jako ten korejský ananas, jsme dnes zavřeni v krabicích rozličných tvarů. Někteří tomu říkáme domov nebo práce. A ačkoliv se ananasu nemůžeme zeptat, tak si myslím, že furt jsme na tom o něco líp než on. S omezením pohybu se nabízí i téma omezení svobody. Tento týden jsme měli první video semináře. Ačkoliv naše fyzické schránky prodlévají v našich domovech, lidská bytost se v dnešní době už neskládá jenom z toho. Stejně jako nám video semináře rozšiřují naše znalosti a náš prostor o další osoby, tak samotný akt připojení k internetu a používání počítače rozšiřuje nás samotné. Naše identita už není jenom to, co se skrývá v naší fyzické schránce, ale i to, co o sobě necháváme v kyberprostoru. A to nejen na sociálních sítích, ale i mailových schránkách, v historii našeho pohybu po internetu, který je taktéž sledován,… zkrátka digitální stopa je nesmazatelná a bude zde pravděpodobně navěky i po zániku nás samotných.

Tak jako Jack Sparrow není kompletní bez své Černé perly, my dnes nejsme kompletní bez svých počítačů a telefonů, které nás rozšiřují a doplňují. Tak jako Jack Sparrow ve své lodi, i my s našimi zařízeními zakoušíme pocit svobody, i když jsme zavřeni v malé kajutě, našem malém ostrově osobního prostoru. Ptám se tedy, není dnešní situace naopak osvobozením? A i když to pro řadu lidí, filmaře nevyjímaje, znamená hrozbu finanční nejistoty, není to naopak výzva k tomu, abychom se naučili něco nového? Například po dvou týdnech znuděného házení si s míčkem zjistili, že už to umíte i levou rukou, jako já? Nebo třeba dokončili ten pět let starý geniální nápad na román? Anebo je to je jen další (černá) perla hozená sviním? (Tomáš Richtr)

POZOR! Koronavirus možný nacionalista?

Ping…ping…ping. Odráža sa loptička od steny. Hádže ruka pravá, hádže ľavá. Pravá, ľavá, pravá, ľavá. Dup, dup, pravá, ľavá. STOP. POOOZOR. Rúška nasadiť. Pripravte sa na nalodenie.

Hranice sú uzavreté, dresscode je stanovený, režim sa dodržuje. Všetci ťaháme za jeden povraz. Celý národ drží spolu. Snaží sa koronavirus o nacionalistickú utópiu?

Nedávno sme sa s kamarátom pri našich politických zamysleniach zaoberali témou antagonizmu. Prečo majú ľudia tendencii uvidieť svet čiernobielo. Zlo proti dobru. Chceli sme zistiť či je pre človeka nevyhnutné proti niečomu bojovať. Vypätá politická situácia na chvíľu ustála a zomkli sme sa všetci spoločne aj osobitne, svet aj individuálne národy v boji s vírusom. Všetky nezhody šli bokom, sú pre nás práve teraz nezmyselné. Našli sme hrozivejšieho antagonistu ako našich politických protivníkov? Istým spôsobom donútil vírus národy sa uzavrieť no zároveň sa globálne spojiť. Vieme tu nájsť nejaké ponaučenie? Ak sa nám podarí túto plavbu zvládnuť, odnesieme si z toho niečo a vydáme sa novým smerom alebo sa vrátime na pôvodný kurz? (Róbert Guman)

Karanténu trávím v bezpečí své kajuty. První dva týdny jsem byl pro jistotu doma, protože jsem se potkal s kameramanem, který byl pár dnů předtím na super výhodné lyžovačce v severní Itálii. Následně jsem byl dvakrát venku nakupovat a chystal se dobrovolničit, v Brně je možností hodně, ale objevila se u mě zvýšená teplota a ztížené dýchání, na test půjdu po neděli, ale asi to bude jen nachlazení. Nejvíc asi celou dobu pomáhám druhým lidem tím, že nedělám nic. Jen jsem zodpovědně doma a neméně zodpovědně sleduji Netflix, HBO a kupodivu i nový kanál pro seniory ČT (peres)Trojka. Líbí se mi, jak rychle ho televize dala dohromady a divím se, proč nevzniknul už dřív. Možná to odkazuje na naši zbytečně rozdělovanou společnost. Děti mají Déčko, intoši ČT Art, sportovci ČT Sport, ostatní Jedničku, náročnější Dvojku a důchodci smůlu. Bylo by skvělé, kdyby se kanál udržel, obsahem odkazuje na éru, ve které značná část naší populace strávila dobu mládí, dobu, kdy je ještě nemořily neduhy stáří a nepřehledného virtuálního světa.

Myslím, že v krizi se projeví charaktery a Češi to zvládli skvěle. Šijí roušky, vozí nákupy a obědy, vyvíjejí a vyrábí respirátory. Virtuální hejty sociálních bublin šly stranou a tváří v tvář skutečným problémům se projevili konkrétní lidé konkrétními, skutečnými činy, ku pomoci svým bližním. Projev prezidenta, za který by před třemi týdny sklízel ovace svých voličů, najednou působí až autisticky. I skalní voliči se musí zamyslet, o kom to proboha mluví. Ta nenáviděná pražská kavárna nám vozí nákupy, obědy, venčí psy, ti „umělci“, kteří „akorát přišli o kšeft a měli by jít dělat něco užitečného“, ti nám v zavřených divadlech šijí roušky, dělají virtuální projekty, osvětové předěly plné podpory mezi televizními pořady. Myslím, že náš pan král se ukázal ve své nahotě. Ostatním tleskám, jsem na ně hrdý a držím palce, tedy kromě Číny. Nerozumím tomu, proč země, ze které vzešla španělská chřipka, ptačí chřipka a covid19 už konečně nezváží, zda hodnota gastronomických tradic typu knedlo-netopýro-zelo by neměla být převážena jinými hodnotami, třeba právem na život, zdraví, svobodu a objektivní informovanost. Možná za to může i současná politická korektnost. Zatímco původní pandemii odnesli chudáci Španělé, kteří o ní poprvé referovali, druhá se hodila na ptáky, současná je už jen Covid19 (virus z roku 2019, něco co samo vzniklo, asi holt špatný rok).

Z duše mi mluvil jeden příspěvek na Facebooku, jehož část bych zde citoval „…Víte za co jsem vděčný já? Za českou mentalitu. Za to české brblání, které se v časech krize změní v touhu pomáhat. Za tu českou mentalitu, která vede k tomu, že zatímco ve stejné situaci Američané vykupují obchody se zbraněmi, Češi šijí pro své sousedy a seniory roušky. Za českou mentalitu, která neustálou nespokojenost se vším, v době krize promění v zodpovědnost…“.

Je mou světlou nadějí, že tento duch spojení a propojení se po odeznění krize opět nerozmělní a nevyprchá a naopak, bude takovou první jarní vlaštovku, přesněji vrabcem (s odkazem na Jacka Sparrowa/Vrabce). (Rudolf Šnajder)

Před několika dny jsme museli stáhnout plachty. Všechny lodě se zastavily a se strachem v přídi se pohupovaly na místě. Věděli jsme, jak zabít žraloka, nebo jak se vyhnout Plejtváku obrovskému. Nyní nám však hrozil boj s neznámým “lidovým“ dravcem z východu. Nikdo ho zatím pořádně neviděl, ale víme, že sebou pod temnou hladinu vody bere velké množství lidí. Badatelé tvrdí, že tento dravec má šikmé oči a na povrchu jeho těla mu trčí výčnělky, připomínající erupce na slunci. Jsou to jakýsi chapadla, kterými si snadněji obstarává potravu. Nejvíce mu chutná velmi zralé maso. Musíme nosit šátky přes pusu, aby necítil náš teplý dech. Nesměli jsme vyplout, protože krev každého z nás by přilákala dravce blíž k ostatním lodím.

Doposud jsme se všichni hnali za pokladem a za bohatstvím. Teď ho střeží velké neznámé a nám nezbývá nic jiného, než čekat. Uklidňovalo nás však, že jsme všichni byli na stejné lodi a všechny lodě byly na stejné vodě. Člověk se žene stále vpřed rychleji a rychleji. Nemůže zastavit, protože by ho ostatní lodě mohli předehnat. Teď tohle všechno neplatilo. Každý se mohl zastavit a přemýšlet, aniž by mu něco uplulo. Lidé na palubě mohli dělat věci, na které doposud neměli čas. Najednou jsme se všichni na palubě lépe poznali. Dokonce jsme dělali věci dobrovolně. Neřešili jsme, kolik za to dostaneme od kapitána rumu. Neřešili jsme, který kurz je výhodnější. Jestli ten tuzemský rum, nebo ten korejský. Dokonce jsem zahlédl, jak lidé na člunu vypluli k jiné nepřátelské lodi. Vzájemně si pomáhali, ale nikdy nenastupovali na cizí loď, protože velké množství lidí na jedné palubě mohlo vyvolat pozornost neznámého dravce. Ani na jedné palubě se neshlukovalo velké množství lidí. Drželi jsme se všichni dál od toho druhého, ale přesto jsme k sobě měli blíž, než kdykoliv předtím. Přijde mi to, na jednu stranu, až příliš podezřelé. Bojím se, že až všichni zase vyplujeme a sundáme šátky z úst, objeví se ve tváři opravdové úmysly, nebo opět ten starý pirátský cynismus. Přídě lodí se zbarví opět do černa a z naší lodi bude opět ta Černá perla. Rád bych se mýlil. I přesto ale věřím, že na chvíli stáhnout plachty neuškodí nikomu.

Naše texty jsou důkazem, že současná situace nám dovolila najít si čas a zamyslet se více ze široka. Doufáme, že tyto možnosti zamyšlení, nám všem (i vám), pomohou příště vyplout lepším směrem. (Jaroslav Beran)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *